„Tahle písnička mě dojala k slzám!“

“Jeho první reakce byla čisté dojetí a pak sto otázek: jak jsi to udělala, kde jsi to sehnala, čí to byl nápad? Na oslavě ji hosté skoro uměli nazpaměť, protože trval na tom, že ji pustí každému zvlášť. Náš nejmladší nakonec začal vypínat reproduktor. Pořád opakoval: za čtyřicet let nic takového nezažil.”

“Se slovy si moc nevím rady, tak jsem všechno dal do dotazníku: kavárnu, kde jsme se poznali, jak si pobrukuje při vaření, výlet, kdy celý týden pršelo. Pustil jsem jí ji v autě na naše výročí. V půlce prvního refrénu mi položila ruku na paži a řekla jen: „Jak?“ Už ji poslala všem kamarádkám.”

“Brečeli všichni. Manžel se celou dobu, co jsem natáčela, držel, se zaťatou čelistí, ale když dozněl poslední tón, už to nevydržel. Pak mě poprosil, ať ji pustím znovu, a tentokrát se to ani nesnažil skrývat.”

“Máma nás tři vychovala sama a nikdy jsem jí pořádně neřekla, co to pro mě znamená. Píseň to řekla za mě: ranní směny, nedělní palačinky, to, jak mi pořád volá, jestli jsem jedla. Poslouchala s rukou na puse a až do konce nic neřekla. Pak se zeptala: „Tohle všechno sis pamatovala?“ a brečely jsme obě.”

“Brečel, tolik to pro něj znamenalo. Nenatáčela jsem to, byla jsem moc nervózní dívat se, jak ji poslouchá, tak jsem se schovala ve vedlejším pokoji. Na konci měl slzy v očích. Tak moc ho to zasáhlo.”